úterý 25. června 2013

Působení Ducha svatého: novost, harmonie, poslání

 

Giotto, Pentecostés (1303-1305), Capilla de los Scrovegni, Padua (Italia)

Papež František při své audienci 15. května hovořil o tom, že Duch svatý je Duchem pravdy a života. O čtyři dny později, v neděli, na slavnost Seslání Ducha svatého pak vyjádřil působení Ducha svatého těmito třemi slovy: novost, harmonie a poslání.


Duch pravdy a života


Působení Ducha svatého, řekl Svatý otec 15. května, nás vede k pravdě, protože "připomíná a vtiskuje do srdce věřících Ježíšova slova" (srov. Jan 14, 26). Podobně je Duch svatý oživovatelem: "Právě těmito (Ježíšovými) slovy je Boží zákon - již dříve ohlašovaný proroky ve Starém zákoně (srov. Ez 37, 25-27) - zapisován do našich srdcí, kde se proměňuje v  princip hodnocení našich rozhodnutí a slouží jako orientace pro každodenní skutky; stává se z něj životní princip".
      
Duch svatý nás navíc - pokračuje papež František - vede nejen k setkání s Ježíšem, v němž je plnost pravdy (srov. Jan 16, 13), ale on nás i vodí "v pravdě" a osvětluje náš rozum, abychom chápali věci Boží: "Církevní tradice říká, že Duch pravdy působí v našich srdcích a probouzí v nich "nadpřirozený smysl pro víru" (sensus fidei), jehož prostřednictvím - jak říká II. vatikánský koncil - Boží lid pod vedením učitelského úřadu církve neúchylně lne k svěřené víře, proniká do ni hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě" (srov. dogm. konst. Lumen Gentium, 12). Taková má být víra, kterou žije křesťanský lid.

   
Svatý otec nás vyzývá, abychom se zeptali sami sebe: "Jsem otevřen působení Ducha svatého, prosím ho, aby mě osvítil svým světlem a učinil vnímavějším vůči Božím věcem? (...) Je můj život doopravdy oživován Bohem? Kolika věcem dávám přednost před Bohem?"

   
"V tomto Roce víry - pokračuje - se zeptejme sami sebe, zda jsme skutečně udělali nějaké kroky pro to, abychom lépe poznali Krista a pravdy víry, ať už pomocí četby a rozjímání nad  Písmem svatým, studiem Katechismu, či tím, že jsme vytrvale přistupovali ke svátostem. Zeptejme se také, jaké kroky podnikáme pro to, aby víra určovala celý náš život". "Nelze být křesťanem jen na nějaký okamžik, jen někdy, za určitých okolností, v určité situaci. Ne, takto nelze být křesťanem! Křesťanem jsme neustále a zcela."
   
Duch novosti

Ve své homilii na slavnost Seslání Ducha svatého (19. 5. 2013)  hovořil papež o tom, že působení Ducha svatého, tak jak je zřejmé ze Skutků apoštolů (srov. 2, 1-11), se dá charakterizovat těmito třemi slovy: novost, harmonie, poslání.
     

Na prvním místě novost: "Novost nám vždy nahání trochu strach, protože se cítíme jistější, máme-li vše pod kontrolou a jsme-li to my, kdo buduje, plánuje a projektuje náš život, podle našich schémat, jistot a přání." A to - pokračuje papež František - se nám stává i s Bohem. "Často jej následujeme a přijímáme, ale jen do určité míry; je nám zatěžko odevzdat se Mu s naprostou důvěrou a nechat Ducha svatého, aby oživoval a vedl náš život ve všech našich rozhodnutích; máme strach, že nás Bůh povede po nových cestách, že nás vyvede z našeho často omezeného, uzavřeného a sobeckého obzoru, aby nás otevřel svému obzoru."
      
Bůh však obvykle jedná právě tak, jak tomu bylo s Abrahámem, s Noem, s Mojžíšem a s apoštoly. Nejedná se o novoty pro zahnání nudy, jak se často děje nám. "Novost, kterou přináší Bůh do našeho života je to, co nás doopravdy realizuje, co nám dává pravou radost a skutečný klid, protože Bůh nás miluje a chce pouze naše dobro".



Jako vždy nás papež vybízí, abychom si položili otázku: "Jsme otevřeni vůči Božím překvapením, nebo se ve strachu uzavíráme před novostí Ducha svatého? Jsme rozhodnuti jít novými cestami, jež nám představuje Boží novost, nebo se schováváme za vyčpělé struktury, které již ztratily schopnost přinášet odpověď?"

Duch harmonie

Na druhém místě je harmonie: "Duch svatý působí v církvi zdánlivě nepořádek, protože vytváří různost charismat a darů; nicméně pod jeho vedením se toto vše stává velkým bohatstvím, protože Duch svatý je Duchem jednoty, která není uniformní, ale všechno uvádí v harmonii."

   
V církvi - zdůrazňuje papež - vytváří harmonii Duch svatý. "Jistý církevní otec je autorem  výrazu, který se mi moc líbí: Duch svatý "ipse harmonia est". Pouze On může probouzet různost, pluralitu, mnohočetnost a zároveň vytvářet jednotu." "Když naopak chceme sami vytvářet různost a uzavíráme se do své stranickosti a výlučnosti, působíme rozdělení; a když chceme budovat jednotu pomocí našich lidských plánů, končíme tím, že zavádíme uniformitu a homologizaci."
   
Necháme-li se proto vést Duchem svatým, bohatství, různost a rozdílnost nebudou nikdy vyvolávat konflikt, protože On nás podněcuje k tomu, abychom prožívali různost ve společenství církve. Pokud však "zajdeme za hranice správné nauky a církevního společenství, nebudeme spojeni s Bohem Ježíše Krista (srov. 2 Jan 9)". A Svatý otec se nás opět ptá: "Jsem otevřen harmonii Ducha svatého a vyhýbám se jakémukoliv exklusivismu? Nechám se vést Kristem a žiji v církvi a s církví?"

      
Duch poslání

Třetí a poslední je poslání. Papež uvádí, že "staří teologové říkávali, že duše je jako plachetnice; Duch svatý je vítr, který jí vane do plachet, aby plula; síla a moc větru jsou dary Ducha svatého. Bez jeho síly a milosti bychom se nikam nedostali". Jinými slovy, "nás Duch svatý uvádí do tajemství živého Boha, a chrání nás před hrozbou gnostické, na sebe odkazující církve, která se drží jen na svém písečku; nutí nás otevřít dveře, vyjít ven a hlásat a vydávat svědectví o dobrotě evangelia, předávat radost z víry a ze setkání s Kristem. Duch svatý je duší poslání".

Vidíme tak, říká František, že Seslání Ducha svatého bylo zahájením působení Ducha svatého, který "nám ukazuje obzor a podněcuje nás k tomu, abychom vyšli na periferii života a hlásali Ježíše Krista". Chce také, abychom se zeptali sami sebe, "zda nemáme tendenci uzavírat se do sebe a do naší skupinky, a jestli dovolíme Duchu svatému, aby nás vedl k poslání".

Nadpřirozený smysl pro víru či žitá víry. Otevřenost vůči novosti, harmonii a poslání: nepostradatelné dimenze působení Ducha svatého v apoštolátu, které mají zářit v osobě každého křesťana.

úterý 30. dubna 2013

Vzdát se model


 


N. Poussin, Klanění se zlatému teleti (1633)
[srov. Ex. 32, 15-24, 3034; Sal. 105]
National Gallery, Londres

Papež František sloužil 14. dubna  mši svatou v bazilice sv. Pavla za hradbami. U hrobu sv. Pavla se chtěl zamyslet nad třemi slovy: zvěstovat, vydávat svědectví, klanět se. Nejprve vyzval k položení otázky: "Dokážeme vnášet Slovo Boží do našeho okolí? Umíme mluvit o Kristu a o tom, co pro nás znamená, v rodině a s těmi, kteří jsou součástí našeho každodenního života? " Následně papež vysvětlil, jak "se víra rodí z naslouchání a posiluje zvěstováním". 
  

Zvěstování vyžaduje na prvním místě vnitřní soudržnost


Svědectví víry má samozřejmě mnoho podob, jako velký obraz s množstvím barev a odstínů, říká František. Papež se zmínil o "skrytém svědectví těch, kdo svou víru žijí s prostotou v běžných rodinných, pracovních a přátelských vztazích"; navíc existuje svědectví mučedníků (slovo mučedník znamená právě "svědek"), označené cenou krve. Na prvním místě zvěstování. Neskládá se jen ze slov, ale uskutečňuje se především  svědectvím života, "odevzdáním sebe sama, bezvýhradně, nezištně a někdy dokonce i za cenu vlastního života", jak řekl Ježíš Petrovi (srov. Jan 21, 18).
       
A papež se nás znovu ptá: "Jak svou vírou vydávám o Kristu svědectví já? Mám odvahu  -jako Petr a ostatní apoštolové - smýšlet, rozhodovat se a žít jako křesťan, který poslouchá Boha?"
            
V každém případě však Ježíšovo evangelium nelze hlásat  bez konkrétního svědectví vlastního života. Kdo nás poslouchá a vidí, má v našich skutcích vidět to samé, co slyší z našich úst a chválit Boha". Říkal to i sv. František z Assisi a papež František jasně říká: "Rozpor u věřících a pastýřů v tom, co říkají a dělají, mezi jejich slovem a způsobem života podrývá důvěryhodnost církve".


Klanět se Kristu, vzdát se model


Zvěstování a svědectví. To, pokračuje papež František, je možné jen tehdy, pokud přijmeme Ježíše Krista, pokud jsme s ním, modlíme se k němu a klaníme se mu (srov. Jan 21, 12; Ap 5, 11-14). Proto se papež opět ptá: "Klaníme se ty a já Pánu? Obracíme se na Boha jen proto, abychom o něco prosili a děkovali, nebo i proto, abychom se mu klaněli? Co však znamená klanět se Bohu? Jde o to, říká papež, zastavit se a hovořit s Bohem, aby mohla jeho přítomnost osvětlovat, určovat a oživovat celý náš život.
      
Svatý otec nás opět vyzývá k tomu, abychom se sami sebe upřímně zeptali: "Pomyslel jsem někdy na to, jakou skrytou modlu mám ve svém životě, kvůli níž se neklaním Pánu?"; neboť "klanět se znamená vzdát se svých model, i těch nejskrytějších a zvolit si Pána za střed a hlavní cestu našeho života".    


Minulý měsíc, ve farnosti sv. Anny, dal papež František některým z těchto model jméno: nedostatek milosrdenství, domnívat se, že omluvit by se měli pouze ti druzí a ne my. "Jsme takoví, že na jednu stranu sice chceme slyšet Ježíše, ale na druhou stranu někdy rádi ubližujeme druhým a odsuzujeme je". Považujeme se za spravedlivé, zatímco ve skutečnosti jsme spíše farizei (srov. Jan 8, 4-5; Mk 2, 16; Lk 18, 11s.) (srov. homilie, 17. 3. 2013).

      
Papež má velkou pravdu a skutečně by bylo velmi dobré vzdát se našich model, počínaje tou, které se tak často "klaníme": sebou  samými.